Něžný barbar

1. března 2019 v 14:15 | Niki |  L I T E R A T U R A

Něžný barbar, doktor a filozof jako svatá trojice

Ve filmu hrál něžného barbara Boleslav Polívka, doktora Bohumila Hrabala Jiří Menzel a Egona Bondyho zase Arnošt Goldflam

Pokud by se mě někdo někdy zeptal, s kým bych se chtěla v životě setkat a prohodit s ním pár slov, rozhodně by tím někým byl Bohumil Hrabal. Jen tak posedět u jednoho stolu, popíjet pivo a povídat si o všem co by nás jen napadlo, o knihách, které napsal, o ženách, o něžném barbarovi, o přátelství mezi Vladimírem Boudníkem a Egonem Bondym, o době, ve které psal a jaké to bylo, když jeho knihy nevycházely u nás, ale v zahraničí, proč měl tak rád kočky, zkrátka naslouchat vzpomínkám pábitele...
Bohumil Hrabal je pro mě zkrátka ikonou české literatury, jeho knihy čtu ráda, jeho styl psaní mi nevadí, ba uvítala bych jej všude. Vzpomínám si, že při hodinách literatury na střední škole jeho styl psaní shazovala i učitelka a pro všechny byl ten, kdo neumí řádně dokončit větu a neustále ji protahuje a protahuje, že nakonec ani neví, co chtěl říct. Omyl všech omylů. Jeho styl psaní je ryzí zlato.
Ve své knihovničce si už pomalu, ale jistě zajišťuji hotovou sbírku. Jako první knihu, kterou jsem od autora četla, byly Ostře sledované vlaky, důvod je asi jasný, jednalo se o maturitní četbu. Upřímně jsem se knihy trochu bála, měla jsem strach, že při čtení mohu mít trochu problémy s pozorností, protože všude je plno čárek a žádná tečka, tudíž se děj, nebo věty jeví jako nekonečné. Takové pocity byly ovšem zapříčeněné onou paní učitelkou. Naštěstí se tomu tak nestalo, kniha mě bavila, byla vtipná a milá, některé scény si pamatuji dodnes a to jsem nemusela vidět náš oskarový film! Po jejím dočtení jsem byla pevně rozhodnuta, přečíst si i další autorovy knihy a poznat tak literaturu ovoněnou pražským jarem.
Na scénu se dostavil Něžný barbar, kterého jsem si kdysi dávno koupila v antikvariátu, musím říct, že se mi kniha líbila mnohokrát více, než Ostře sledované vlaky, Něžný barbar jsou sice vzpomínky Bohumila Hrabala na Vladimíra Boudníka, ale možná právě tím to bude, proč byla kniha tak svělá, proč tak mile pobavila, proč vykouzlila jemné pousmátí na čtenářově tváři. Styl jakým Hrabal vyprávěl byl zkrátka kouzelný, jako jeho slovíčkaření.
Taková vzpomínka o nekonečném kočkování mezi Hrabalem a Boudníkem, která nakonec vyústila v zazdění dvěří v jejich bytě, aby se na sebe nepodívali, ba aby na sebe ani nepromluvili, byla vtipná. Stejně nakonec jako dva velcí přátelé, každý k jedné straně těch chladných cihel, přiložil ucho, aby uslyšel, co právě ten druhý dělá, a nakonec stejně k sobě přes tu zeď promluvili, než se tak ale stalo, pobýhal po domě zaujatý Egon Bondy (Zbyněk Fišer) a věčně řval své 'kurvafix'.
A tak tomu bylo vždy i v hospodách u popíjení piva a povídání si o ženách, nebo o tvorbě obrazů, což Vladimírek měl rád, tvoření. Po večerech těžce, ale s láskou tloukal do plechu částice kovu a tvořil obraz, což je opravdu těžká grafika, v obou významech. A když jeli všichni tři na výlet vlakem, jen tak stáhnul Vladimír okénko a z hecu z něj chtěl vyhodit svůj prsten. "A že to udělám, doktore." Pravil Hrabalovi a nakonec tak skutečně učinil, i když tomu nechtěli věřit, že by něco takového udělal. Vladimír byl mnohdy všehoschopný.
Přátelství těchto tří mužů je uchvacující, nebýt Vladimírova brzkého konce, trvalo by i nadále. Všichni měli něco společného, Bondy byl básník, filozof a spisovatel, Hrabal zase právník, později ale též spisovatel a Boudník byl zase umělcem tělem i duší, vytvářel grafiku pod vlastním uměleckým spěrem explosionalismus. Všichni byli velcí umělci a výrazné osobnosti, kteří však nakonec zemřeli tragicky a snad i vlastní rukou. Bohumil Hrabal zemřel po pádu z okna ortopedické kliniky, ve které se léčil, zde se dost polemizuje, zda to byla skutečně nešťastná náhoda. Vladimír Boudník se oběsil na klice u dvěří, nebylo to poprvé, kdy chtěl zjistit jaké to je, když se uzavřou dýchací cesty a člověk se pak dusí. Egon Bondy usnul se zapálenou cigaretou, zemřel pozdějí na následky popálenin.
Myslím si, že nebude trvat dlouho a knihu Něžný barbar budu číst znovu. Každopádně na řadě jsou nyní i další knihy Bohumila Hrabala, jak jsem řekla již na začátku, mám už ve své knihovničce velkou sbírku. Na řadě budou nejspíš Postřížiny. Každopádně literatura Zbyňka Fišera, nebo-li Egona Bondyho je velice zajímavá a nezapomenutelná. Autor psal jak básně, prózu, tak dokonce i překládal, nebo psal filozofické texty, už pár titulů jsem si vyhlídla.
''Na život a smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.'' Tímto epitafem bych zakončila ohlédnutí se za svatou trojicí a zároveň Něžným barbarem. Česká literatura šedesátých let má své ikony a nebylo jich málo, mezi další se řadí Vaculík, Mňačko, Fuks, nebo Mucha a spousta dalších. Ono i za toho těžkého komunismu bylo něco pěkného, to vidíme ale až nyní, dřív bychom to vidět nemohli, nebo nesměli.

O české literatuře, nebo Hrabalových knihách zase příště...
zdroj obrázku: e15.cz
 

Kam dál

Reklama